Ten, kdo zavítal vícekrát na Šumavu, jistě zažil ten krásný pocit, když se rozšumí lesy, z klidu a bezvětrna se začne les rozechvívat a rozehrávat v krásnou melodii. Příroda vítá a odměňuje svoje věrné návštěvníky i obyvatele.
V zimě je Šumava na dlouho zahalena do hustých sněhových peřin, které chrání, co má být na zimu skryto. Všechno jakoby utichá, ale jen zdánlivě, Šumava žije pořád.
Jen pomalu se probouzí ze zimního spánku. Prvním poselstvím jara je fialový květ něžné dřípatky, který rozkvétá na slunečném místě vedle tající sněhové závěje jako zvoneček odcházející zimy.
Létu zase velí lilie zlatohlavá a hořce, vzácné modřence a také arnika. Stráně dostanou jemný fialový nádech, to vřes už voní do dálky. Pomalu dozrávají jeřabiny, do dálky svítí bobulky a lákají ptactvo.
Na loukách u lesa se v klidu pasou srnky, ale při sebemenším nebezpečí prchají do lesa. Stejně tak zajíci ukrytí v trávě.
Příroda si hraje svojí melodii a pro toho, kdo je přítomen, vydává ty nejhezčí zvuky a vůně, jaké si člověk umí představit. Všechno je sladěné, všechno má svůj smysl a řád.
Stromy se lehce pohybují větrem a jsou bezpečným úkrytem lesní zvěři. Mech vytváří krásné koberce, člověk jakoby místy našlapoval do peřin. Dobrý pozorovatel si všimne hub, voňavé ozdoby lesa.
Všudypřítomné jsou obrovské kameny, které se někdy spojí v malé skály a jindy jsou kameny osamocené, jakoby rozseté po lese. Jak se tam dostaly a jak dlouho les zdobí? To není v tu chvíli důležité, i když je člověk dojat určitou majestátností, tajemností a krásou zároveň.
Místy si potoky razí svoji cestu, voda zurčí a přelévá se přes kameny, je průzračná a chladná, do dálky voní obrovské listy blatouchů. Vše se krásně zelená.
Po krajině jsou rozseté chaloupky, jako bochánky mezi loukami, lesy a pastvinami. Zvířata se tiše pasou a chvílemi nachází klid ve stínu stromů.
Šumava odjakživa žila lesem a přírodou vůbec. Celá pokolení tu byla živa z lesa. Těžilo se dřevo a na pastvinách se pásl skot i ovce. Život tu byl odjakživa drsný, lidé tomu dávno přivykli. Věděli dobře, že jim Šumava poskytne také mnoho ze svého bohatství a navíc, ti lidé tam byli rádi, byli tam doma.
I když se mnohé změnilo od starých časů, Šumava zůstává stejná. Krásná i něžná, divoká i podmanivá. Věrná tomu, kdo si váží přírody a ticha. Nejeden umělec se nechal inspirovat krásnou Šumavou. Karel Klostermann, Adalbert Stifter, Josef Mánes nebo Julius Mařák, ale i jiní mnozí.
Znovu a znovu se rozšumí lesy jako poděkování všem, kteří v dobrém úmyslu vstoupí.
